Mira 26.-29.6.08

Střípky z výletu, jehož první část v podání Jany Lehejčkové si můžete připomenout ZDE.

Tak tady jsme loni při zhruba stejně silném větru viděli odstartovat asi napotřetí Jindru Fikara, který se pak vozil asi 3 hodiny podél kopce a nikdo jiný pak již neodstartoval. Vlastně ano, nějaký mladý Rakušák, ale chvilku po startu mu poklapalo křídlo tak nešťastně, že se zřítil do protisvahu asi 30 m pod námi a po první pomoci poskytnuté Honzou Krátkým jsme museli volat helikoptéru. Nebyl to pěkný pohled. Přidali jsme s Milošem tuto poučnou historku k dobru a nebylo divu, že se nikdo z nás na start nehrnul. Nad hlavou nám poletoval jen nějaký Polák a po chvilce zápolení s větrem odstartoval i postarší Ital. Čekali jsme, až se navečer vítr trochu zmírní a zatím jsme nezávazně klábosili.

„Ať už ten Polák radši letí šukat stoupáky, než nám spadne nad hlavu“ pravila rozhořčeně Jana, když nám asi potřetí prolétl těsně nad hlavami ve snaze přistát na startu. A když se mu to konečně povedlo, vykřikl napůl radostně a napůl obdivně: „Kurva, bardzo turbulentna termyka!“ Část této věty se mi vybavila o dva dny později, ale o tom až dále.

Když už jsme u toho poněkud tabuizovaného, libozvučného a zejména ve slezských Beskydech běžně užívaného slovesa „šukat“ – ve smyslu hledat (stejně tak i v ruštině se hledat řekne šukať). Někteří jazykozpytci jsou toho názoru, že se jedná o počeštěný německý výraz „suchen“ (hledat) a Etymologický slovník jazyka českého uvádí, že sloveso šukat znamená „sem tam choditi, všude se dívaje a vším hýbaje“, nebo „zpravidla neúčelné chození po bytě, předstírajíc práci“. Tak si dobře rozpomeňte, jestli doma občas taky nešukáte.

A jakže to je s Janinými bicepsy? Tož to bylo tak. Jana si jednou po dobré večeři (špagety s boloňskou omáčkou) a po ještě lepší slivovici posteskla: „Taky Vás tak bolej ruce od toho věčnýho tahání za řidičky? Já mám asi ňáký slabý svaly nebo co.“ Zkušeným okem jsme s Milošem a Zbyňou zhodnotili její tělesné proporce

a shodli jsme se, že na tom není špatně, ale že by tedy ty ruce asi fakt měla posilovat, načež Tomáš rezignovaně pravil: „To už jsme zavedli, koupil jsem jí k Vánocům dvoučinnou pumpu k nafukování dvojmatrace, která vydechuje i když se tahá nahoru. Já si na ní vždycky lehnu a ona mě vyfouká nahoru, ale asi jsem moc lehkej“. Miloš iniciativně navrhl, že by mohla začít dvoučinně posilovat dvoufázově a vyfoukat nahoru i jeho a to hned. Zašli tedy s Janou k nám do stanu a asi po deseti minutách se vrátili. Co tedy vyfoukali nevím, protože večer, když jsme na ní s Milošem zalehli, byla pod námi dvojmatrace tlustá asi jako dvojitý igelit a mezi námi bylo vzduchové jelito. Proto asi měl Miloš tu noc nějaké neklidné spaní, pořád se vrtěl a něco mumlal o špatné pumpě. V noci se mi pak zdálo, že Miloš vyrobil (coby zkušený vývojář) pro Janu speciální jednočinnou pumpu, která vydechuje pouze když se táhne nahoru a Janě po několika tazích zesílily bicepsy natolik, že ji nemohla používat, protože když si na spodní packy této pumpy stoupla a pořádně zabrala nahoru, tak začala sama sebe zvedat do vzduchu, vytrhla se hadička a matrace se zase vyfoukla. Ale tento sen jsem raději neventiloval.

Pátek odpoledne, Aviano

Přešla bouřka, obloha se zadekovala a tak Zbyňa Milošovou Kačenou schopnou pojmout a vyvézt na kopec nejen šest objemných batohů, ale i šest padáčkářů

odvezl Janu, Tomáše a Ondru do kempu s tím, že v tomto počasí nepoletí a následně mladší a krásnější část naší výpravy odjela odpoledne k domovu. Na startu jsme s Milošem zcela osiřeli v bláhové naději, že se to navečer určitě aspoň maličko vybere a trochu polétáme. Před blížící se bouřkovou přeháňkou jsme si batohy pro jistotu schovali do nedaleké rozbořené salaše, jejíž střecha má svá nejlepší léta už aspoň 100 let za sebou.

Zcela paralyzováni exkrementálním zápachem jsme se rozhodli trošku provětrat a prozkoumat cestu svažující se od startu směrem na Piancavallo. Prohlédli jsme si důkladně způsob osazení sítí chránících silnici před padajícími kameny a před hrozící přeháňkou jsme se schovali pod „galerii“, což je vlastně přestřešení, které důkladněji nežli sítě chrání silnici před padajícím kamením (někde i před sněhovými lavinami) ze skalnatého zářezu svahu a na straně do údolí je galerie podepřena sloupy.

O tom, že tato galerie bude jedním z hlavních protagonistů mého zítřejšího výletu, jsem v tuto chvíli neměl ani tušení. Kolem 4. hodiny se počasí trošičku umoudřilo a zdálo se nám, že mohlo na startu přestat foukat do zad, naložili jsme si batohy a vyvlekli je na start. Termika ale nefungovala a fléra neustále ukazovala mírný, leč vytrvalý vítr do zad. Rozhodli jsme se dále netaktizovat a odstartovat dřív, nežli se k větru přidá i podvečerní kaťabáťa. První start na zadní vítr se Milošovi nepovedl a raději sestoupil o jeden hřbítek níže na severovýchodní orientaci, kde nebyl zadní vítr tak patrný. Pak jsem odstartoval já a když jsem po pouhém sletíku přistál u Zbyňka v kempu, viděli jsme na kopci několikrát vykouknout Milošův Venus těsně nad horizontem, ale Miloš stále nikde. Odstartoval prý až napotřetí a navíc si lehce podvrtnul kotník. Proto jsme si slíbili, že musíme natrénovat starty a zejména ty křížové přímo na kopci, kde se křídlo nafukované zdola chová přece jen poněkud jinak, nežli při pozemním tréninku na rovině. Teoreticky jsme si nácvik křížových startů důkladně rozebrali, poradili se se slivovicí a několika půllitry místního piva Forst za 3,40 Euro z nově zbudovaného přístřešku, který se chystal pro nedělní fotbalové finále ME promítané v kempu na velkoplošnou obrazovku. V očekávání, že zítra bude lépe, jsme zalehli. A bylo.

Jen nějaký vysloužilý italský pilot nedaleko od nás popisuje s notnou dávkou temperamentu svým kamarádů asi zážitky z leteckých soubojů na Piavě v první světové válce. Zbyňa prozatím zvolil vyčkávací taktiku a rozkládá si padák asi 30 m pod horní hranou startovačky, Miloš asi 15 m nad ním a já sedím přímo na hraně tohoto amfiteátru a dívadlo je to vskutku náramné. Dodnes se vyčítám, že jsem neměl připravený foťák-kameru, ale v hlavě mám tu kratičkou grotesku uloženu v sekci „zázraky se dějí“ a teď se s Vámi o ten zážitek musím alespoň slovně podělit.

Miloš je kompletně nastrojen k letu a zahajuje domluvený nácvik opakovaného křížového nahazování křídla na svahu s následným položením. Lehké potažení za áčka, Venus pohotově a zcela rovnoměrně naskakuje nad hlavu, jen maličko ostřeji. Přiměřené přibrždění sice zastaví dopředný pohyb křídla vůči pilotovi, ale zároveň jej lehce přizvedne. Protivítr je tak akorát, být to na rovině, tak křídlo drží bez problému přímo nad hlavou a pilot by byl jen malinko nadlehčen, ale zůstal by stát na místě. Ale na svahu - to je jiná káva. Milošovy vibramy ztrácejí potřebnou adhezi, pilot je protočen do směru letu a už se oba na strmém svahu pomalu kloužou po stébelnaté trávě ke Zbyňkovu padáku. Podrážky lehounce prošustí po Zbyňkově spodním potahu, jedna noha (tuším že pravá) zachytává na svůj nárt nějakou šňůrku ležícího padáku, pilot ještě lehce přibrzdí a už se celá tandemová soupravička ve složení Venus – Miloš – Stream zvedá v termickém poryvu do vzduchu a pomalu nabírá výšku. Marně se Miloš snaží kopáním a poté dokonce i rukou shodit barevnou šňůrku, která, zdá se, zpečetí jeho osud na tomto výletu. Hlavou mi probleskne několik variant nejpravděpodobnějšího scénáře následujících vteřin:

a) Zbyněk s výkřikem „Ten je můj!“ reflexivně zachytí svůj padák, aby měl na čem letět, šňůra se nepřetrhne a Miloš se po frontstallu zřítí…

b) Zbyněk s výkřikem „Ten je můj!“ reflexivně zachytí svůj padák, aby měl na čem letět, šňůra se nepřetrhne a odletí všichni čtyři, načež se Zbyňa v přiměřené či nepřiměřené výšce pustí…

c) Zbyněk povolí Milošovi start, ale některá ze šňůr podvěšeného padáku zn. Stream zachytí o kámen, kořen či keříček ještě na startovačce, šňůra se nepřetrhne a Miloš se po frontstallu zřítí…

d) Miloš na „tandemu“ odletí, v dostatečné výšce se mu podaří zbavit otravné aerodynamické brzdy, sdělí GPS souřadnice místa dopadu Zbyňova padáku a půjde se opít …

e) Miloš odletí a úspěšně přistane se dvěma padáky (zda byla na Zbyňově padáku připnutá i sedačka si nemohu vybavit – snad mě někdo z aktérů doplní) a půjde se opít.

A v onom kratičkém okamžiku, kdy jsem zvažoval, která z variant je nejpravděpodobnější, nastal onen avizovaný zázrak. Pozoruji Zbyňovo vlečené křídlo, má takový zvláštní, poněkud hadrovitý tvar, ale hlavně sleduji, za co se na zemi zachytí a když se zase podívám na Miloše, který byl v ten okamžik nějakých 5 - 7 m nad zemí, tělních tekutin by se ve mně nedořezal – spatřím totiž Milošův mírumilovný obličej a hlavou mi probleskne - Miloš letí proti svahu. Tedy vypadalo to tak, až po chvilce mi došlo, že je i se sedačkou pouze protočen o 180 stupňů oproti směru letícího padáku, následně baletním pohybem nožky elegantně po větru skopává zachycenou šňůru, protáčí se zpět čelem do směru letu a …. letí šukat termiku.

Zda se protočil úmyslně, nebo byl přetočen vlivem odporu padáku vlečeného jen za jednu nohu nevím, zeptejte se ho, určitě Vám o tom rád povypráví. Jo, a taky se ho zeptejte, jestli má na létacích botkách háčky na zachycení šňůrek nebo očka, jestli mu už konečně bez problémů funguje (roaming) a co rybičky – jestli pak jsou v pořádku?

jen si porovnal padák, zkontroloval šňůry, připnul se a po chvilce mlčky odletěl. No a já se pak vydal na svůj téměř osudový let nad Piancavallo.

Teď jen trochu přehážu chronologii vypravěčského času, abych vše uvedl do patřičných souvislostí. To jsem takhle jednou (v sobotu 28.7.08) odpoledne přistál po vrstevnici v Avianu na startu, abych mohl rozpálenou „Kačenu“ svézt dolů. Po příjezdu do kempu jsem zchvácený vedrem i vlastní blbostí vypadl z auta a zalykajíc se vlastním potem jsem vyhrkl: „To byste nevěřili, jakej já jsem píč“. Zbyňa mi soucitně podal plechovku teplého piva,

pobaveně na mne pohlédl a pravil: „To my víme dávno Míro, ale jak jsi na to přišel sám?“ Tak jsem jim po pravdě vylíčil svůj výlet nad Piancavallo. Tož to bylo tak, vyprávím: Po Milošově extempore s „tandemem“ jsem trošku vydýchal cizí adrenalin a že taky poletím. Odlepím se od kopce, dám 500 nad start, přeskočím zadní severozápadní údolí, přimáčknu se na další svah, dostoupám si nad vrchol a po hřebeni vyrážím severně do vnitrozemí. A pak jako v pohádce, kde se vzalo tu se vzalo, krčí se hluboko pode mnou horské sportovní středisko Piancavallo. Tady jsem přece byl loni na podzim s Oldou a Vaňousem, ale jen na výletě autem, termika tehdy nechodila, tak dnes si ho prohlédnu shora. Několikrát mazácky zakroužím nad luxusními penzionky, ještě stínem vylekat na pažitu opalující se stařenku „horedole bez“ a pak si vzpomenu na foťák v pultíku. „No to si přece nemohu nechat pro sebe, o takovou idylku se musím podělit s kamarády, až budu psát „povinný článek na Vlastíkovy stránky.“ Vário spokojeně mlčí, Envy letí klidně, žádná „kurvabardzoturbulentnatermyka“ se mnou nemele a tak můžu pustit bez obav řidičky, výšky mám dost. Ještě sundat rukavice, schovat do pultíku abych o ně nepřišel (co když se budu muset spouštět „na medvěda“ z nějakého buku, jak mi kdysi vyprávěl Honza Edler). No a teď už jen navolit správný program na foťáku, znáte to, rutina. Když se konečně zbavím slunečních odlesků na displeji, nic nevidím – vlastně vidím – „sundej krytku objektivu“, tož uposlechnu pokyn toho Číňana ve foťáku a konečně mohu začít fotit. Piancavallo zleva, zprava, s pozadím, s popředím, teď ještě jednu zatáčku hezky jen náklonem v sedačce jak spolujezdec na sajdkáře, abych jej měl pěkně po sluníčku.

Hotovo, nafoceno, vypnout foťák, krytku na objektiv, zastrčit do pultíku, obléct rukavice, chytnout řidičky…. Hrome, už jsem nějak nízko, tož kam? Nechce se mi Piancavallo přelétnout a přistát v rozlehlém sportovním areálu v jeho severní části, to bych musel jít daleko pěšky zase na start, mezi domy nic moc místa, k nudababce se mi z nějakého důvodu taky nechce. Otočím se směrem k jihu, kde na horizontu vidím vysílače se startovačkou, ale ten horizont je čím dál výš. Vpravo je hluboce sevřené údolí, které ústí u kempu, tak to zkusím, to bych měl proletět, dá-li Pánbůh. Dává - ale jen protivítr a slušné opadání. Otočím se zase zpátky k Piancavallu, na sever už ho asi nepřelétnu, ale teď už ani k té hodné a jistě přívětivé starší paní, co se tak nekonvenčně na své krásné zahrádce opaluje asi nedolétnu, mezi domy taky nic moc. Tak a je to tady – všichni zkušení padáčkáři říkají, že kdo nezavětvil není padáčkář. Tož, budu konečně plnohodnotným bláznem, ale proč zrovna dneska a tady? Už je třeba se rozhodnout. Nejlepší to bude pověsit na strom někde poblíž silnice, odkud mi snad nějací hodní a zkušení horolezci pomohou sundat můj dosud nepotrhaný padáček. Nadlétnu proto nad silnici, která se vine z Piancavalla do kopce směrem k vysílačům u startovačky. Po levé straně silnice pozoruji zalesněný, poměrně strmý dosud nenasvícený svah opletený na mnoha místech sítěmi proti padajícím kamenům, tam to tedy nepověsím. Napravo od silnice je hned za svodidly prudký sráz do toho pitomého údolí, tak tam taky ne. Kdyby se mi ale podařilo přistát na pravé straně silnice těsně vedle svodidel, tak bych možná ani levým ouškem nezachyt o ty sítě. Když jsem ve výšce asi 40 metrů nad silnicí vyhodnotil přistání na silnici jako nejlepší ze všech špatných řešení, vyřítila se v dálce proti mně z oné galerie v zatáčce smečka několika motocyklových dárců orgánů. Na silnici tedy ne! Chvíli přemítám, jestli by takováto srážka byla vyhodnocena jako dopravní nebo letecká nehoda… a čas běží. Ale ta galerie! - vždyť má krásnou, rovnou zatravněnou střechu, délku asi 120 m, šířku tak 8 m, no to by přece šlo, dolů se pak spustím třeba na záložáku! Marně si snažím vybavit polovinu letového? nebo snad projekčního? rozpětí mého Envyho, abych vyhodnotil, zda neškrtnu levým uchem o stromy na svahu až budu dosedat přiměřeně na pravou strany galerie, ze které bych zase ale nerad po úspěšném přistání spadl dolů. Ve výšce asi 15 m nad začátkem galerie jsem se tedy levým ouškem začal opatrně přibližovat k zastíněnému západnímu svahu, ještě kousek doleva, tak, to by mohlo vyjít. Galerie pozvolna stoupá do levotočivé zatáčky a jak jsem tuto zatáčku začal kopírovat, postupně jsem nalétával na již maličko nasvícenou jihozápadní část svahu. Slabounký termický závan u svahu mne lehce přizdvihl a zhatil můj jedinečný rozpočet na přistání – to snad ne, “zkurvena termyka“ já tu galerii snad přeletím a budu muset přece jen přistát na silnici! Tím, jak se ale v zatáčce svah stále více otevíral slunečním paprskům, začalo vário nejprve nesměle, ale postupně stále silněji prozpěvovat tu nejkrásnější melodii, kterou jsem od něj dosud slyšel. Než jsem dolétl na konec galerie, měl jsem už tolik výšky, že jsem v pohodě vystoupal po jižním svahu kopce přes rozpadlou chatrč a prolétl jsem nad startovacím hřebenem východně od vysílačů. Jak já miluji ten pohled na emerickou leteckou základnu! Tož znáte to, když to vyjde, je to brnkačka, hlavně musíte vyšukat ve správný čas ten správný stoupák. Tak a teď ještě přistát co nejblíže ke Kačeně…

Navečer jsem ještě vyvezl Zbyňka s Milošem na kopec s tím, že auto svezu dolů, neboť po dnešním zážitku jsem docela ulítanej a těch piv bylo už taky přeci jen víc. Na startu jsem si v očekávání další estrády přichystal fotokameru, že pak s Milošem vyhodnotíme jeho chyby při startu. Se Zbyňkem jsme do něho hučeli: „Jak dostaneš křídlo nad hlavu, vyser se na techniku, nic neřeš a hlavně makej, rychlost! srovná i drobné nerovnoměrnosti v nahození“ A jak brzy uvidíte i na videu, Miloš splnil vzorně všechny naše „dobré rady“ a start to byl přímo ukázkový. Za menší úplatek ve formě tentokráte již vychlazeného piva jsem Milošovi slíbil, že tento start na Vlastíkových stránkách všichni uvidíte, tak ho klidně již předem pochvalte „jakej je to bombarďák“.

No a v neděli nás hodil Miloš před polednem na start, domluvili jsme si systém vyhledávání po přistání v neznámém terénu a se Zbyňkem jsme odletěli směrem východním s předpokládaným přistáním někde u Gemony. Po hodině letu jsem bohužel vyhnil v širokém vyschlém řečišti pod přehradou u Montereale Valcelina,

zatímco Zbyněk tento přeskok dal a přistál v Medunu. Potěšil mne alespoň tím, že říkal, že když do těchto míst letěl předchozí den, byly dostupu tak o 100 m vyšší a s těmi bych to údolí určitě přeletěl i já – tak snad příště. Po nezbytném zchlazení pod přehradou jsme vyrazili k domovu.

Umíte si vůbec představit, jak vypadá průjezd Vídní poslední červnovou neděli 2008 v 9 hodin večer? Mohu Vás ujistit, že neumíte! Ulice byli totiž zcela liduprázdné, podjezdy ve Vídní autoprázdné, neb se právě ve Vídni v tuto dobu hrálo finále ME ve fotbale, ve kterém jsme MY ČEŠI mohli slavně zvítězit, nebýt toho, že nás ti neschopní kopálisti nechali s Turky trapně vyhořet už ve skupině.

Za předpokladu, že, jak jsem někde vyčetl, „Štěstí jsou ony prchavé okamžiky, kdy člověk intenzivně vnímá svou existenci a přitom netrpí“ musím konstatovat, že jsem byl během tohoto pohodového výletu několikrát opravdu šťasten a navíc jsem měl jedenkrát opravdovou zprdelekliku (zPK).