Už týden jsme
byli domluvený s dačickou
partičkou, že pojedeme polétat do zahraničí.
Je
neděle 22.6.08 a my sedíme na Jakubově, kde
čekáme na
výtah nahoru. Mezitím domlouváme
s Mírou, Milošem a Zbyňkem
náš plánovaný
odjezd do hor. Když je vše
naplánované, Tomáš startuje
a hned napoprvé se
zachytává. Provokativně
létá nad námi, tak
neváhám a rozbaluji taky svého
mazlíka
a vydávám se do vzduchu, ale zase mi tam
Tomáš nic nenechal, tak za chvíli
přistávám, ale tentokrát mi to ani tak
nevadí, protože v pondělí
odjíždíme
létat na jih, kde to bude určitě
lepší. Tomáš po hodině
přistává, a tak
vyrážíme k domovu, abychom se mohli
pořádně připravit na náš
výlet. Na
výlet odjíždíme
v této sestavě: Miloš, Míra,
Zbyněk, Já, Tomáš a Ondra.
V pondělí 23.6. ráno přijíždíme do Tolminu, kde už na nás čeká dačická výprava.
Poté probíhá společná domluva, zda-li zůstaneme tady nebo přejedeme na Lijak. Vzhledem k tomu, že nad Kobalou mraky rostly do bouřek, rozhodlo se tedy přejet na Lijak, kde se rozlítáme a v případě lepších podmínek se do Tolminu vrátíme. Po příjezdu na Lijak se podmínky pro létání jeví takřka ideálně, a tak nám nezbývá nic jiného než rozbalit naše letadla a hurá do vzduchu. Jelikož jsem startovala z kopce se svým novým trendíkem poprvé, měla jsem trochu strach, ale tento padáček startuje jedna radost. Míra, Zbyněk a Miloš se krásně vozili nad kopcem, ale nám ten první let moc ideálně nevyšel, no prostě sprostě jsme všichni 3 vyhnili. Hlavně, že jsem nevyhnila jako jediná, to by byla zase ostuda. Miloš později přistál a říkal, že nás hodí ještě jednou na start, tak jsme toho využili a byla to určitě správná volba, protože na tu bídu jsme si ještě krásně polétali. Po přistání nám nezbývalo nic jiného, než se ubytovat v kempu u Alexe a postavit stany.
Jééé
to se nám ale nechtělo. Jelikož přes den se teploty
pohybovaly
kolem 35 stupňů, jeli jsme se vykoupat k jezeru. Po
návratu do kempu nás
chytla hrozná chuť na pivko, tak
největší starost byla, kde budeme pivo chladit.
Naštěstí se v kempu našla
lednička. Večer se popíjelo u stanu a vyprávěly
vtipy, kde Zbyňďa byl nepřekonatelný. A jak to vypadalo? No
vždycky někdo
pronesl nějaký příběh a Zbyněk odpověděl:
,,Děcka, to je hovno (prd), já mám
kamaráda ……..No a tato věta se stala
pravidlem, neuvěřitelně jsme se bavili.
Před spaním si každý dal medicínu, aby
se mu lépe spalo.
V úterý
nás sluneční paprsky vyhnaly
z pelechu už po 7.hodině ranní. Naše
výprava vyráží do obchoďáku
zvaný
Mercator, kde si Miloš koupil krásnou neoprenovou
bundu. Já si chtěla koupit
plavky, ale to víte, výprava se
skládala jen ze samých chlapů, a tak na mě
nechtěli čekat, ach jo.
Miloš (v nové bundičce, která mu opravdu sluší a krásně ladí s PG výbavou), Míra, Zbyněk startují kolem 13.hodiny a my vyčkáváme, přeci jenom nemáme takové zkušenosti. Za chvíli vidíme, jak kluci pěkně nabírají výšku. Za hodinu startujeme i my a doufáme, že to bude lepší než včera. Pro mě zůstává úterý jako nejúspěšnější den. Domluvila jsem se s Tomášem, že pokud vyhniju, budu na ně čekat v kempu, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Hned po startu mi vário krásně pípalo a já stoupala vzhůru, za chvíli jsem byla nad kopcem a stále stoupala. Přiznávám se, že jsem měla strach se pustit po hřebenu, a tak jsem létala jen místně. Za chvíli Tomáš s Ondrou brousili pod kopcem a snažili se opět vyškrábat a povedlo se. Já se držela pořád tak 100 metrů nad kopcem. Napadlo mě letět k jeskyni, třeba ta mě zvedne a taky že jo, v tu chvíli to přišlo. Nalítla jsem stoupáček, který se zpočátku zdál, že se v něm člověk ani neotočí, ale já si vzpomněla na Macka, že mám točit každou nulku, tak jsem začala točit. Ostatní se za mnou vydali jak supi. Stoupáček postupně zesílil asi na 4,5 m/s a já se škrábala pořád nahoru a Ondra za mnou. Já blbec si zrovna vzala jen kraťasy a bundu, no to už tak většinou bývá. Tomáš mi povídá do vysílačky, jestli pak vidím, jaký nade mnou roste mrak. Já koukla nahoru a v tu chvíli jsem zařvala do prd…..Klidně nade mnou točí drzej větroň a ve stejným stoupáku, a ještě ten mrak mě vylekal. Asi jsem možná plašila zbytečně, ale člověk v horách nikdy neví. Začalo mi to být nějaký divný. Pak koukám, že Ondra i Tomáš mají uši, tak jsem se opravdu začala bát a co se mi první vybavilo, tak to článek z pilotu o bouřce. Okamžitě jsem opustila krásný stoupák, který určitě vedl až do mraku a letěla od kopce. Ale nešlo to dolu, ten stoupák musel být hodně široký. A tak jsem poprvé sama použila uši, začalo to trochu klesat. Tomáš mi do vysílačky řekl, že to byly spíše děcký uši. V hlavě se mi honily hrozný věci. Ještě nikdy jsem nechtěla být tak rychle dole. Aby toho nebylo málo, tak ty moje ,,dětský´´ uši vůbec nešly dofouknout zpátky, tak jsem musela hodně pumpovat. Nakonec se mráček rozpadl a nic z toho nebylo, ale já jsem se tam prostě necítila, tak jsem zdrhla, v horách se počasí mění mnohem rychleji než u nás. Pro mě z toho vyplývá určitě další ponaučení. Z tohoto letu jsem si odnesla i spoustu zážitků. Miloš s Mírou polétali po okolí a Zbyněk dolétl do Ajdovščiny. Volal Mírovi, že už hodinu stopuje a nikdo ho nechce svézt, tak jsme odvezli Míru a Miloše k jezeru a vyrazili pro Zbyňďu. Čekal na nás u fabriky Pipistrel, kde se vyrábí nádherný letadla, tak jsme si řekli, že když už jsme tady, tak se tam půjdeme podívat. Bohužel měli zavřeno, ale venku stála ještě 2 letadla, tak jsme to šli okouknout a chlapi byli velice ochotný, tak nás pustili dovnitř. Nádherná fabrika, kde by se dalo jíst i ze země a ta krásná vůně z těch nových letadel, no prostě nádhera. Při zpáteční cestě jsme se zastavili pro chlapy, taky se vykoupali a vyrazili do kempu, kde na nás čekaly vychlazený lahváče, mňam. a příjemné posezení u stanu.
Za
dnešek si musím dát
dvojitého panáka!!!!!! Opět sranda nechyběla.
Na středu ráno se naplánoval výlet k moři do Sistiany (asi 30 minut jízdy), tudíž se vstávalo docela brzo. U moře jsme strávili příjemné 2 hodiny,
stihli vidět velkou medúzu a ve 13 hod. jsme stáli opět na startu. Ještě bych chtěla dodat, že na kopec jsme jezdili Milošovou Kačenou, která si vedla skvěle. Řídil Miloš, dále ve předu seděl Zbyněk, já a vzadu chlapi, no to byla legrace. Zbyněk s Milošem do toho skočili hned a my s Mírou čekali, zdálo se to dost přehřáté. Nahoře skoro přestal foukat vítr, a tak se nám do toho jít nechtělo. Zbyněk zase někam zmizel, Miloš se vozil tak místně, ale za chvíli jako kdyby termiku vypnuli a šli všichni dolů. Poté i my odstartovali s tím, že buď vyhnijem nebo ne. Zpočátku se šlo udržet pěkně nad kopcem, ale jakmile jsem byla pod startem, tak už mě to nebavilo šolíchat, tak jsem šla na přistání. Za chvíli volá Zbyněk Mírovi: ,, Víš Míro, stala se mi taková věc….. a my hned věděli, co máme dělat. Po návratu Zbyňka se vyrazilo do místní pizzerie, kde mají opravdu excelentní pizzu. Skoro nikdo ji nedokázal spořádat až na Tomáše a Ondru.
Všichni měli nafouknutý bachory jak blázen, sotva jsme se odplazili do kempu, ale jinak super. Kořalička přišla vhod na trávení!!!!!
Na čtvrtek se naplánoval přesun do Itálie – Meduno, Aviano. Hned brzo ráno přijelo do kempu asi 8 českých aut včetně PBčka, Chorcheho atd… Ráno jsme zabalili stany, skočili do Mercatoru pro pivko a mířili do Itálie, nejdříve do Meduna. V Itálii hrozně dunělo, tak místo paraglidingu nastal na chvíli parawaiting. Ve 14:00 hod. nás místní svozař vyvezl nahoru, kde ještě dunělo, ale stále se to lepšilo.
Na startu čekal přihlouplý Polák – taková kamikatze, co ten tam předváděl, to bylo strašný. Vždycky na 5 minut odstartoval, a pak se snažil přistát na kopci, s padákem to cloumalo, místy to vypadalo, že přistává do rotoru, náramnou srandu z toho měl, naštěstí vždycky ve zdraví přistál.
Nakonec se vítr celkem ztišil a už se dalo odstartovat. Tomáš mě na startu raději přidržel, ale jinak se tam startuje jedna báseň. Tento terén se mi opravdu moc líbí, nádherné polétání, přistáváme velice spokojení.
Večer přejíždíme do Aviana, kde to na zítra vypadá slibně. Cestou se koupeme v jedné přehradě. Po příjezdu do kempu se nestačíme divit, jak je tam živo, Italové asi končili svojí siestu. Rozděláváme oheň a opékáme klobásy od Ivoše Prantla a opět panuje velice příjemná atmosféra.
V pátek ráno nás probouzí nepříjemné bouření, a tak čekáme.
V poledne vyrážíme na kopec, za námi je skoro úplně tma, a tak vyčkáváme. Mně se to vůbec nelíbilo, přiznávám se, že jsem byla asi zlá, ale moc dobře jsem viděla ten mrak vylezlý nahoru, zařvala jsem na Tomáše, že jestli poletí, tak už s ním nikam nepojedu. A v tu chvíli nám zahřmělo za zády a bylo po lítání.
Bylo to hezké
varování a nelituji toho, že jsem zařvala.
Počasí
se prozatím nelepšilo a my museli
mířit k domovu kvůli jiným
akcím, tak
nás Zbyněk svezl dolů. Miloš
s Mírou zůstali na kopci a vyčkávali až
přejde bouřka. Moc nás mrzelo, že jsme si tento
pěkný kopec nemohli sletět, no
tak třeba příště, není všem
dnům konec. Tento výlet hodnotím jako velice
vydařený,
super parta, chci moc poděkovat chlapům za dobré rady při
létání a že se mnou
měli tu trpělivost.
Pokračování
příště - sobota a neděle bude od Míry
Jana Lehejčková
http://www.pgv.cz/