Paraglidové
křídlo jako dopravní prostředek
V
pátek po státním
svátku bylo v práci
mrtvo a venku super letové počasí. Té
kombinaci se nedá odolat, tak si hned ráno beru
volno a
vyrážím s Honzou na
Vidlatou Seč (Litoměrice) s ambicemi zopakovat Vlastův 160 km let do Alp.
Zvolil
jsem ale špatnou trasu, Vysočina se slila v 7/8 oblačnosti a
já po 95 km
přistál kousek od rodných Oponešic. Do
Brna daleko, k rodičům kousek, do Pěčína
taky kousek, zůstal jsem tedy na chalupě u rodičů a v sobotu
ráno odjel do
Pěčína.
Sobota:
Macek
sliboval vlekání nejdříve od
dvanácti, Milanové od desíti. Přijel
jsem v 11,
Macek na místě a Milanové "na cestě" :-). Na
Pěčíně už bylo kolem
dvaceti lidí a nad nimi luxusní řady kumulů.
Nečekal jsem na nic a spěchal do
vzduchu.
Krásný
vlek do 600 m, do minuty dvojkový stoupák, za
chvíli základna a už šlapu do
speedu dohnat Charlieho, který startoval přede mnou. GPS
ukazuje rychlost 60-70
km/h - tak to mám rád, když pode mnou krajina
pěkně ubíhá. Luxusní
kumulostráda
vydržela 50 km. Nahradila ji řidší oblačnost s
delšími přeskoky a nejistým
zvedáním. Na 70 km u Hluboké nad
Vltavou jsem se už viděl na zemi - malá
výška,
brutální turbulence, neustředitelné
"stoupáky". Padák kolem mě skáče
ze strany na stranu a já se tvrdohlavě vracím do
toho největšího bigbítu, kde
mě to aspoň občas trochu nakopává a o
pár metrů zvedá. Močový
měchýř už se
začínal hlásit, ale já si
ještě dalších 100 km nedovolil na 5
minut cvaknout
řidičky na magnetky a věnovat se sekvenci "rukavice dolů,
pultík bokem,
zipy rozepnout, připravit igeliťák, ...". Nad
Šumavou jsem opravdu docenil
zkušenosti z krizovek. Kus za čárou jsem začal
stáčet let severněji, bokem na
vítr, abych se vyhnul Mnichovskému
letišti (jehož prostory jsem ale neměl v
GPS) a vychutnával si zcela jinou, klidnou,
odpolední terminku nad dunajskou
rovinou.
Na
tachometru konečně 200 km a já už letím
spíš podle toho, kde by bylo vhodné
přistát, aby se mi dobře stopovalo domů. Do cesty se mi
připletlo ještě pár
stoupáků, tak je vytočím a
mířím k
dalšímu "přistání
vhodnému"
místu.
Krásný půlhodinový dokluz z
posledního
stoupáku přidal 30 km a já po 7 hodinách
letu dosedl - 270 km vzdušnou čarou od startu
Chytit
prvního stopa trvá přes hodinu,
druhého půl
hodiny, takže když po 50 km
vysedám, je už tma a stopování na
dálnici
nemožné. Kousek od nájezdu
svítí
McDonald, tak se aspoň jdu zeptat na nabíječku na
mého
vybitého mobila. Ta se
nenašla, tak děvčatům mizernou angličtinou popisuji svoji
situaci (peněženku s
doklady, kreditkami a penězi jsem si pro jistotu zapomněl u Honzy v
autě už v
pátek a mobil byl vybitý) a domlouvám
se, že můžu
do rána přečkat v teple a za
svítání budu pokračovat ve
stopování. Po chvíli se na stole
objeví
Cola a
BigMac na účet podniku
(byl na mě asi
žalostný pohled :-) a o chvíli později
zjišťuji, že šéfka je velmi
sympatická
Češka, ráno se vrací do Plzně a
dokonce má i nabíječku, co jsem potřeboval!
Tak
sedím u stolu v McDonaldu, srkám
limonádu, vyměňuji si úsměvy s děvčaty, občas
se některá přijde zeptat, co bych si ještě dal,
píšu článek (na papír :) a
asi
se mi odtud ani nebude chtít pryč... :o)
Dodatek:
cesta stopem byla otřesná - nedělňáci, auta
plné kočárků, potomků, prarodičů,
kol a dalších výletních
zbytečností. Na cestě Plzeň - Praha - Brno jsem s
nataženou rukou odstál celkem 6 hodin. Domů jsem se dostal
kolem šesté a v
průběhu přihlašování letu usnul nad
počítačem (po 36h bez spánku :)
V
pondělí si hned ráno beru na tři dny
dovolenou, abych nepromarnil ani jediný
den z týdne "počasí roku", do letového
deníčku připisuji další 4
hodiny, v
úterý po 3 hodinách z
Pěčína přistávám u partičky na
Všechově, středa
je před námi...
A
už se skoro začínám těšit do
práce, až si trochu odpočnu :-)
Víťa
http://www.pgv.cz/
