Neděle, na kterou nikdy nezapomenu!!!

V neděli 4.5.08 ráno vykouknu z okna a počasí zase vypadá, že nebude zrovna moc ideální na lítání. Celý víkend se těším, že pojedeme s Tomášem lítat a opět to vypadá, že to nevyjde. Tak čekáme, jestli se přeci jen počasí neumoudří. V 11 hodin mi přichází zpráva, že se vleká od 12hod. v Radkovicích, tak neváháme ani minutu, házíme naše lítací kolegy do auta a za chvíli vyrážíme. Po cestě chytáme menší přeháňky, ale pořád doufáme, že se to zlepší. Když přijíždíme na místo, tam už čekají 2 odvijáčky - želetavský a dačický.

Jako první to zkouší Vlasta a i když to vypadá, že nejspíš bude pršet, drží se tam docela dlouho, pak zkouší někam letět, ale za kopcem přistává. Po menší přeháňce startuje Miloš, Pavel a Vlasta a ukazují nám, jak se má správně lítat a my jen tiše závidíme. Sotva si začnu připravovat padáček, Míra už ke mně běží s lanem a chce mě připnout, já v zápětí křičím, že nemám ještě připnutý padák ani vário, tak Macek prohlásil, že člověk má vždycky tisíc výmluv, aby nemusel letět. Po odepnutí mám asi 400 metrů a po cestě zpět potkávám stoupák, který se mi bohužel nepodařilo utočit, a tak po chvíli přistávám. Jako vždy si říkám, že startu a přistání není nikdy dost. Po přistání mi Macek obětavě vysvětluje, jak správně točit termiku, a tak plně nabyta vědomostmi to chci zkusit. Za chvíli volá Vlasta, že kousek za kopcem u Štěpkova se dá taky vlekat a že tam jde vítr přesně do směru a hlavně tam čeká už asi od 1 hod. stoupáček, tak tam přejíždíme. Vlasta a Míra nabírají slušnou výšku a vydávají se na přelet. Ani minutu neváhám a rozbaluji padáček kousek vedle hnoje a čekám, až mě někdo cukne nahoru. Samozřejmě před startem zjišťuji, že moje vysílačka mele z posledních a že se nejspíš brzy vypne, nevydržela ani minutu, tak mi nezbývalo nic jiného, než letět bez spojení, mobil jsem nechala pro jistotu v autě, protože jsem ani na chvíli nedoufala, že bych se mohla chytit a snad ještě někam odlétnout. Po celou dobu na vleku výška nic moc, ale přesně na konci cesty to přišlo - krásný výtah nahoru, tak se odepínám a začínám využívat Mackovu teorii a opravdu to funguje, pořádně se nakloním v sedačce a jen opatrně stahuji pravou řidičkou, přesně tak jak mi Macek radil a vário se může přetrhnout. Postupně nabírám výšku a nechám se unášet stoupákem dál a dál a pořádně si to vychutnávám a hlavně si myslím, že se mi to jen zdá. 

Pomalu se začínám vzdalovat od startoviště a vypadá to, že poprvé se mi snad podaří alespoň někam doletět, je to neuvěřitelný, protože počasí vypadá, že mi asi brzo bude pršet na hlavu. Ale za chvíli ten stoupák najednou mizí a já si začínám vybírat plochu na přistání. Ale vzápětí si vzpomínám na Macka, že musím točit každou nulu, kterou potkám, tak dotáčím zatáčku a zkouším hledat nový a ono se to daří, za chvíli se z nuly vytvořil krásný 1,5 m/s stoupák a já zase stoupám vesele nahoru, no spíše škrábu se skoro po 1 metru, ale bojuji ze všech sil a neustále se vzdaluji. Moc dobře jsem věděla, že někde to skončí, ale že vůbec někam dolétnu, mě nikdy nenapadlo. Nakonec stoupák končí a já musím přistát. Přibližuji se k zemi a vidím pole se řepkou, tam se mi sedat nechce, tak letím ještě kousek dál a za chvíli přistávám na pěkné loučce a nevěřícně koukám, kde jsem, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože jsem zařvala radostí. Po chvilce balím padák a zjišťuji, že můj mobil zůstal v autě, vysílačka je vybitá a já nevím, kde jsem. Vytáhnu navigaci, která by se mi zrovna ve vzduchu dneska hodila a snažím se zjistit, kde jsem, asi za vesnicí Třebelovice, nejblíž mi ukazuje Jemnici, vůbec to tam neznám. Budu doufat, že mě tady někdo najde. No jo, teprve teď si uvědomuji, že kolem mě je jen samá řepka a budu muset přes ní stejně jít, abych se dostala na cestu. Asi tady muselo zrovna pršet, protože než jsem se doplazila na silnici, radši ani nechtějte vědět, jak jsem vypadala – kombinéza, boty, ponožky by se daly ždímat, ale jak říkám, bylo mi to úplně jedno. Nakonec mě Tomáš s jeho tátou objevili, takže pěkný happy end. Tato neděle se stala prozatím mým největším úspěchem v lítání a budu na ni vždy ráda vzpomínat. Ještě jednou děkuji Milanovi (Pantherovi) za pěkný vlek a Mackovi za teorii o termickém lítání, která mi moc pomohla.

Jana
http://www.pgv.cz/