Už delší dobu jsem lákal kamaráda Zbyňka do Slovinska na létání a krásu přírody. Když už jsem ho přemluvil k tomuto výletu během prodlouženého víkendu od 1.5. do 4.5., přidali se k nám ještě naše drahé polovičky a kamarád Michal, bývalý letec Gripenů, též s manželkou. Michal s sebou vzal obytný karavan, takže tímto jsme měli dostatečný zázemí. Na čtvrtek prvního máje hlásili pro Slovinsko nepříznivé počasí, takže jsme svátek práce důstojně oslavili v Maďarsku v lázních Sarvar. Po dokonalém relaxování v 37stupňové vodě jsme večer přijeli do Tolminu.

Ráno dostávám od Honzo a Oldu informace o leteckých podmínkách a volím pro start Kobalu. Taky mi odepsal Vlasta, cituji doslova: jsem v práci, makám. Na startu už je v deset hodin plno padáčkářů. Převažují Poláci, pak Uhři (Maďaři) a i pár Čechů. Startovné podražilo na 5 Eur jeden den. Taky fungují od 9.00 do 15.00 hodin vývozy za 8 Eur. Na startu si vychutnávám ten nádherný výhled na Tolmin a na zasněžené Alpy.

Nejprve startují Polští kurzíci, ale všichni vyhnívají. Čekám na svoji čtrnáctou hodinu, ale už před dvanáctou hodinou už se začínají chytat první letci a za chvíli je nad námi jednu chvíli i 37 padáků. Nejprve pomáhám Zbyňkovi s přípravou na let, dávám mu vysílačku a Zbyněk poprvé v horách startuje. Ani nemá vario a chystá se jen na sletík. Po startu úspěšném startu má problémy se pohodlně dostat do sedačky a během této chvíle mu padák trochu klapne, ale hned se sám srovnává. Pak už se v klidu letí na přistávačku.

Nyní startuji já. Po startu nastoupávám 2500 metrů a chvíli si poletuji nad startem. Pak letím směrem na Mrzli Vrch. Během letu vždy dotáčím vždy abych měl tak kolem kilometru nad startem. Vydávám ke Krnu. To se mi v předchozích letech se starým Macem nedařilo a vždy jsem se v půli cesty musel zbaběle vracet, abych nepřistál v horách a nešel několik dní dolů pěšky. Dneska se svoji Vegou se mi to daří. Po průletu kolem Krnu se vydávám směrem na Kobarid. Fotím památník na první světovou válku, ale ztrácím výšku. Už mám -40 m pod startem.

Do vysílačky hlásím, že jdu na přistání. Ale Termoska se nade mnou smiloval a postupně si vytáčím 1300 metrů. Vydávám se zpět. Jednu chvíli se mnu točí stoupák rogalo a já z toho moc dobrý pocit nemám. Vždy, když se k němu otočím zády, mám problém ho najít.

Daří se mi přiletět ke startu a po 2 hodinách a 45 minutách přistávám na oficiální přistávačce. Celkem jsem uletěl se všemi kličkami 74 kilometrů. Zbyněk mi volá, že si dal ještě jeden sletík a že už jede za mnou.

Na přistávačku přistává vrtulník, nakládá dva horolezce s lany a letí vyprošťovat jednoho padáčkáře, který musel hodit záložák. Za chvíli přilétá zpět, nešťastníka překládají do sanity. Na umření naštěstí nevypadá, asi jen nějaká zlomenina.

Večer nacházíme pěkné místo k přenocování u řeky Soči. Zkoušíme se vykoupat, ale voda je příšerně studená. Taky proud je hodně silný a chvíli mám problémy se z něho vyškrábat. V jednu chvíli jsem si myslel, že mě odnese až do Tolminu.

Na druhý den jdeme do Kobaridu do muzea. Trochu mi to trhá srdce, když vidím nad sebou nádherný kumuly, ale jsem tady nejen na létání, ale i na rodinném výletě.

Prohlídka končí ve 13 hodin a my se rozhodujeme kam létat. Stol jsme zavrhli, protože nevíme, jak se tam startuje a v místním infocentru nás varují, že je na cestě nahoru ještě sníh a že se tam autem nedostaneme. Vzhledem k času jedeme opět na Kobalu. Tam je dnes dost silný vítr, do kterého polský instruktor posílá svoje kurzíky. Jednoho dokonce poryv vyválí po starovačce, až povalí dalšího startujícího. Se Zbyňkem jsem domluvený, že odstartujeme společně a já ho  zavedu na ty správné stoupáčky. Po startu si přitáčím 300 metrů na start a čekám. Než však Zbyněk odstartuje, objeví se nad námi velký mrak, která zastíní téměř celé údolí. Snažím se letět na osvícenou stranu údolí, ale stoupání nikde nenacházím a končím po 25 minutách na přistávačce.

Než si sbalím padák, přistává i Zbyněk. Společně jdeme na aerotaxi. Je však půl čtvrté a aerotaxi už nejezdí. Taky se nám nedaří nikoho přemluvit, aby nás vzal nahoru. Volám na start Marcele, aby pro nás přijely, ale má vybitý mobil. Nakonec se naše manželky s autem objeví až v sedm večer. Asi si dovedete představit, jak jsem byl „nadšený“. Kdyby mi někdo řekl, že mám sedět dole tři a půl a jen se dívat, jak ostatní létají, myslel bych si, že je blázen, ale vidíte, jde to.

Rychle alespoň vyrážíme nahoru na večerní sletík. Nahoře funí a začíná poprchávat, takže se vracíme všichni autem zpět. To už se mi ještě nestalo, abych jel z Kobaly dolů. Večer nocujeme na přechodu Predel a v neděli se vracíme domů.

Bylo vidět, že evropská unie je alespoň k něčemu, protože celou cestu jsme nezahlédli celníky a nemuseli ani jednou vyndávat pasy.

Musím konstatovat, že mě Slovinsko se svoji nádherou nezklamalo, jen by to chtělo tam zůstat déle.

 Opět musím konstatovat, že nahoře bylo krásně.

Franta