Je neděle ráno. Za oknem modrá obloha a větve holých stromů se ani nepohnou. Líně se protahuju v posteli, rozhodnutá v ní zůstat celý den. Mám nárok – jsem nastydlá. Po očku sleduju Honzu, který už je taky vzhůru. Mrkne z okna a už se hrabe z pelíšku. Odbíhá k počítači překontrolovat, co si pro nás pan Medard dneska připravil. Mě teda zklamal, sliboval silný vítr a za okny je klid. Potřebuju se vyležet.  Honza se domlouvá s Charliem, co podniknout. Honza stojí nad postelí:“Tak co, dáme ten Lopeník…?“ Někdy se tam chci podívat, ale ne dneska. Bolí mě hlava, teče z nosu a v krku mám jak v peci. „Nevyškrabu se na Lopeník…“ , ale Honza má vždycky nějaký eso v rukávu. „Honzík pojede s námi, ponese Ti bágl.“ „Ani tak se tam nevyhrabu.“ Přitahuju si peřinu až pod nos, abych dodala vážnost své nemoci. „ Hmm, tak já taky nepojedu, mám práci…“ povídá Honza a odchází. Za chvilku je v ložnici zpátky. „Charlie si myslí, že Vyškov nebo Prostějov by dnes mohl vyjít… možná.“  No a je to. V každým z nás je kousek schizofrenika a ve mně se teď začala hádat Jana – nemocná s Janou – pilotem. A pustily se do sebe pěkně: „ jak si to představuješ, celou sobotu ležíš, hraješ si na nemocnou a teď chceš na výlet?“ A ta druhá na to: „14 dní bude hnusně a sedět v sedačce je jako sedět na gauči, to je úplně jedno… Jen se připnu na šňůru, žádná zátěž.“ „ Jsi nemocná!“ „Už mi je líp!“ Hrabu se z peřin.  

Rychlá snídaně, házíme věci do auta a odjezd. Ve Velmezu na nás čeká Vaňous, zase máme zpoždění, jako vždycky! Jedeme ve složení Honza, Vaňous, já a Honzík. Janek má měsíc řidičák, kdyby někdo odletěl, máme svozaře. Cestou probíhá komunikace, jak to nejlíp zorganizovat. Petr Lacina nabírá Charlieho a Tomáše Hudečka s Kačkou. Tom má novou Vegu a tak se těší, jak se budou vzájemně oťukávat.

Na Vyškově fouká úplně obráceně než v předpovědi. Letěli bychom přímo do Brna. Jedeme dál.

Na letišti ve Stichovicích je docela živo. Jsou tu modeláři a vzadu na dráze ještě nějaká auta. Míříme právě tam. Když se přiblížíme, poznávám Tomáše Braunera s bráchou. Pak tu je Šikec s klukama z Brna a přijíždí i Manci. Odhadem tak 20 pilotů.

První jde do vzduchu Charlie, ale nic tam není, za chvilku je zase mezi náma. Pak to zkouší Honza s Honzou ml. na tandemu, ale taky nic.

Pomalu se k nám začínají nasouvat kumuly. Už je půl druhý, startuje Kuten. Taky to zkusím, když už jsme tady. Nemám šňůrku k foťáku, ale neřeším to, holt zůstane ne zemi. Stejně budu za chvilku u něj. Kutmen se chytil, není to nijak přesvědčivé, ale drží se nad námi. Šikec se dme pýchou: „ no jo, to se pozná dobrý křídlo…“

Jdu se připravit, přede mnou startuje Charlie, ale nedostal moc výšky a za chvíli zase přistává. Vítr si dělá, co chce. Hodně fouká z boku a chvilkami i zezadu, čekám, až se umoudří a startuju. Po vypnutí najde Stream stoupáček a drží se ho. Koukám, co se děje na stratu. Občas zachrčí vysílačka, asi abych se nahoře sama nebála. Startuje Tomáš Brauner a za chvíli má natočenou pěknou výšku. Spolu s Kutmenem se vydávají kamsi na přelet. Šmidlím se sem a tam. Mám tak o 400m míň než oni a ne a ne je dostoupat. Neznám to tu, ale Tomáš Hudeček říkal, že sraz je v Jeseníku, tak poletím asi tam někam…. V dálce vidím Kutmena s Tomášem a tak to pouštím tím směrem.

Po hoďce vidím za sebou další dva padáky – modrý se žlutým. Je pěkný pozorovat jak spolupracujou. Radostně se vrtím v sedačce. Pěkný výlet. Občas mi to kazí kašel, zamlžují se mi brýle a chvilkami nic nevidím. Je mi zima a mrznou prsty. Ale co, Jeseníky na dosah ruky a Praděd hrdě vypíná rozhlednu, aby ho nikdo nepřehlídl. Co si můžu 30. března víc přát.

Tomáš s Kutmenem to pouští přímo k horám. Za mnou si všímám modrého padáčku, který už osiřel. Letí kamsi vlevo ode mě. Za chvíli mi mizí z očí. Tak a co já? Do hor se mi nechce, otáčím mírně doleva. Je tam nějaký větší město. Tam bude hospoda. Koukám na krajinu pod sebou a najednou mě zaujme čilý ruch. Na stráňce pobíhá paraglidingová  škola. Je tam 6 padáčků. Mám chuť přistát k nim, ale bylo by to dost daleko od grogu. A tak letím dál. Vidím před sebou letiště, startujou tam větroně a je tam pěkně živo. Tomáš s Kutmenem se odlepili od hor a míří právě tam. Kousek od letiště potkávám rozbitý stoupák. Otáčím ho, ale po dvou hoďkách toho mám právě dost. Kluci jdou na přistání, mířím k nim.

Po dosednutí koukám na mobil, mám tam zprávu od Honzíka. Dovlekal a balí odviják. Volám mu, že jsem v Šumperku na letišti. Jede pro mě. Charlie a kluci posedali okolo Olomouce, sbírají se a peláší domů….

Já sedím s Kutmenem a Tomášem na letní zahrádce u gročku. Sluníčko mi krásně hřeje záda a zkřehlé prsty už taky rozmrzly. Volá Honza, že sedí hřebínek za námi. Tak to byl ten modrý padák. Za chvíli volá Vaňous, přistál na kraji Šumperku – směr Jeseník. Tak jsme tu nakonec všichni. Janek trochu zakufroval (je po mě) a tak přijíždí až okolo šesté. Cestou domů se ještě stavujeme na jídlo. Pohoda.

Ležím v posteli, zachumlaná v peřinách. Nemocná Jana hartusí na Janu pilota: „Celej den mrzneš. Nevíš, kdy máš přistát a večer ti je mizerně! Stálo Ti to za to?“ A ta druhá Jana se spokojeně zavrtí a zapřede: „ Jasně, že stálo!“