LIJAK 23. -
24.2.08
První
hlasy se začínají ozývat začátkem týdne z Beskyd. Ale je to ode zdi ke zdi. Hra
nervů. Jedeme? Nejedeme? Jedeme! Nejedeme! Nevíme!?
Ve
středu si kupuju novou leteckou, cestovní tašku. Od té doby mám zabaleno. Ve
čtvrtek ráno si volám s Honzou Edlerem, má sice v neděli odpoledne nějakou
rodinnou oslavu, ale... ťuky, ťuk .... ho taky načalo. Odpoledne volá Míra,
kvůli minulému výletu. "Míro, možná dáme o víkendu Lijak..."
"Mňo, hmmmm..... Člověče, já musím hodit holky v sobotu ráno na autobus,
jedou do Alp." "... hmmmm, víš co, za hoďku Ti zavolám." volá za
půl hoďky. "Jedu!"
Je
pátek ráno, počasí tak napůl... píše Petr Bílek: "JSME NA LIJAKU. JE TU
INVERZE. SLUNCE NENI VIDET." Je to jasný, nejedeme! Odpoledne volá Míra:
"Frantíci zhoršili předpověď." Volá Honza Edler: "počasí se
zlepšuje." Ne, nejedeme. Necháme to na jindy. Míra s Honzou jsou sbaleni,
já taky, Honza nás brzdí: "Nemá to cenu!"
Ve
4 hodiny přichází zprávička od Petra Bílka: "LITANI PERFEKT 2*. DOSTUPY
800 NAD START, LETEL JSEM NA AJDOVSCINU A ZPET." Jedeme!
Sobota 5 hod. ráno - vyjíždíme z Brna. Složení Moby Dicka: JaHo, Míra a Honza Edler. Cesta nám pěkně ubíhá, sem tam čůrací a kuřácká pauzička, zrovna na jednu takovou zastavujeme. Na odpočivadle na stole leží DVD krabičky. Zvídaví kluci do nich nahlíží, jsou v nich zavřený hambatý slečny. Kraťoučká porada a holky jedou s námi. Večer bude kulturní vložka.
Ve 13,30 stojíme na startu na Lijaku. Pod námi mlha jak mlíko.
Trošku znervózníme. Jde do toho Míra, Honza, Honza (větší) a nakonec já. Kupodivu to fakt nosí, sice nevím, kde je země pode mnou, ale co, zatím jí nepotřebuju. Motáme se s klukama kolem sebe, ve vzduchu je klid a tak fotím a fotím.
Po hoďce mě to přestává bavit. Letí ke mě Míra. "Nevíš, kde je přistávačka?" "Ne, proč myslíš, že se tu držím? Ty, tušíš?" "Taky ne!" Letí zase pryč. Najednou vidím, že se Petr Bílek odlepil od kopce a letí do mlhy. Ten to zná, letím za ním. Míra se připojuje. Kousek od kopce potkávám bublinku a otáčím ji. A jejda, Petr se mi ztratil. Zmatkuju. Napínám oči, mám ho. Už se ho nepustím. Přede mnou se objevuje kemp i přistávačka. Přistávám šťastná jak blecha - POHODÁÁÁ. Za chvíli přistává i Míra. Honza větší to posílá na oficoš přistávačku.
Na
mobil mi přichází zpráva: ZAPNI VYSILACKU NA
5,3. Zapínám vysílačku: "Oskar - kilo 24, oskar - kilo 24, tady
Jana..." ".....cožé?" "No tady OSKAR-KILO-JANA" (mám
to specoš školení, ne?) "...tady Honza - Honza, jsem 100 m pod startem,
zkusím se vyšplhat na start pro auto." Nedaří se, taky už je půl pátý...
za chvíli jsme na zemi všichni.
Honza
sehnal stopa a jede nahoru pro Moby Dicka. My tři dole máme
docela hlad. Zapadá
sluníčko a je nám zima. Zahříváme se
chůzí kolem batohů. Dojídáme poslední
drobky,
co se válí po kapsách.... Konečně se objevuje
auto, stavíme stan, vaříme grog,
ohříváme párečky, vaříme grog, slivovici,
čaj... Kluci do sebe neustále
šťouchají a mrkají - 23. únor a už
druhý lítací výlet...
Je ráno, mlha, že se po třech metrech v ní začínáme ztrácet.
Ale už leze slunko, bude fajn, vždyť je jaro.
První nadšenci jedou na slet. Po přistání hlásí, že na startu je tak 50 křídel. Slovinci mají závody. Okolo jedné jsme na startu - 100 lidí dobře.
Honza na nic nečeká a startuje. My s Mírou a velkým Honzou čekáme, až odstartují závodníci. Jsou pryč, no pryč.... Dohlednost je sice lepší než včera, ale chodí to míň. Všechna křídla se motají kolem kopce, dál to moc nejde. Jdeme do toho, první já, pak Míra a Honza nás jistí. Ve vzduchu je dnes husto. Chodí to max. 200m nad start. Hodně křídel se drží mezi startem a jeskyní. Chaos. Některé piloty nezajímá, co se kolem nich děje. Bez rozhlídnutí se otočí proti a děsně se diví, že tu nejsou sami. Dnes fotím míň, dávám raději pozor.
Po hoďce mi dochází trpělivost.
Hulákám na dotěrný padák,
ať se ke mě nelísá, že se tak dobře neznáme.
(Trošku nevybíravějšími slůvky).
Míra letí na přistání. Ještě
přijímám pozvání Honzy na romantický
výlet na
vedleší kopeček. Jen za ním dolítnu,
mám za zády dvě křídla a už mě tlačí od
kopce. Romantika nebude. Letím za Mírou na
přistání.
Přistávám, za chvíli i Honza a nakonec velkej Honzík. Jsme na zemi, vysmátí. Rozhazujeme rukama, fotíme, točíme, balíme a hajdy domů...
Foto:
JaHo
http://www.pgv.cz/