Celková reportáž o Sky XCampu 2007 je uvedena na stránkách pgwebu zde, pravidelná denní reportáž od Františka o našem domácím létání na Doládě je zde – a pěkná!!!

A takhle jsem to viděl a já:

Naše dovolená nezačala nejlépe. Vyjížděli jsme 22.6. za špatného počasí, ale mraky v Rakousku jsem si musel vyfotit. Moc se mi líbily. 

Druhý den jsme se po cestě míjeli s JaHovými, vraceli se od moře a tak jsme chvíli dali řeč.  Měli sebou děti, ale padáčky nechali doma! Divná rodina. Cestou po Chorvatsku jsme taky potkali létající padáčkáře a měli štěstí, že jsem nevěděl, kde mají startovačku.

Týden u moře utekl a jen když jsme při cestě zpět míjeli Slovinsko s naskákanými kumuly, začalo mě to tak nějak chytat za srdce. Vydržel jsem to!

Konečně nastal pátek 29.6. 

a to byl den na přesun na Sky XCamp 2007 do italských kopečků. Při příjezdu do kempu nebyl vidět žádný stan, jen jedno auto a nějaké děvče. Hned jsem ji ubezpečil, že italsky, anglicky ani německy si se mnou nepokecá a hned jsem se chlubil, že já můžu česky, slovensky a nebo rusky. Opět jsem narazil. Ruština jí šla jako když bičem mrská a já se hned bránil, že já „němnožka“. Nakonec jsme zjistili, že se jmenuje Asya, narodila se v Moskvě a teď žije v Itálii. V kempu už byla tři dny sama a stan měla v lese. Dobrodruh, co? Ruštinou s ní mluvila víc Zdena, já se jí snažil naučit česky. 

Počasí nebylo nic moc, ale sletík je taky pěkný, že? Já ho měl dvouhodinový. Čtvrt hodiny letu a hodinu a tři čtvrtě návrat, protože jsem si zaletěl za kopec, proti větru už nedoletěl a přistál na nějaké loučce. Zdena pro mě chtěla přijet, ale nevěděl jsem kudy a při pohledu na GPS, že do kempu to jsou rovně slabé tři kilometry, tak že to dojdu. Jsem přece chlap!

Jenže nahoru to byla samá serpentina, po cestě jsem způli vypil nějakou studánku a zbytkem se polil. Pro zvěř už nic nezbylo. Kousek pod vrcholem mi konečně zastavilo auto, asi viděl, jak se mi podlamují nožičky a voda ze mne už byla odpařená. Svezl mě asi jeden kilometr do Pieve ď Alpago. Do kempu to bylo už jen z kopce. Ale zase serpentinami a když jsem si to konečně zkrátil, narazil jsem na ostnatý drát a zase se musel vrátit. Do kempu jsem dorazil zcela vyčerpán a mé týdenní odpočívání u moře bylo… Aša dopadla trochu lépe, zaletěla si ještě dál, ale vrátila se autem s nějakým kamarádem, kterému zavolala. Večer ještě přijel Adam, který rovnou nahlásil, že chce alespoň jeden závod vyhrát (a taky vyhrál).

Sobota 30.6.

Brzo ráno nás z pelechu vytáhla dorazivší výprava Sokolů – Honza, Jana, Franta a Brába, kteří vytáhli svůj nový stan, nastudovali návod a několik hodin ho stavěli. 

Před polednem jsme konečně všichni vyrazili na start, dorazili i Petr, Pavel a Jíťa Lacinovi. Počasí nám přálo a tak jsme všichni naskákali do vzduchu a seznamovali se s okolím. Já i František jsme tu byli poprvé a tak jsem využil rad Honzy jak a kam se tady létá. Chvíli kolem startu, pak za roh, tam dlouhý přeskok k Bellunu a dál.

Jak jsem zjistil, byl to samý přeskok, žádné vysoké dostupy, takže kilometry moc nepřibývají. Doletěl jsem asi dvacet kilometrů tam a zase zpět a po necelých čtyřech hodinách přistál u kempu. To byl pěkný začátek. 

Při večeři jsme se seznámili s kempovým loudilem. Sice neloudila, dělala, jako když se nedívá, ale stačilo vyndat něco k jídlu a už byla u nás a čekala a čekala. Večer se kemp už slušně zaplňoval. Dorazil i Zbynďa a zapsal se u nás výbornou meruňkou. Spustili nám internetovou síť a v každém druhém stanu svítil notebook. Samozřejmě pak internet nestíhal (později nám ho ve 22 hod. pravidelně vypínali, aby neváznul kulturní život).

Neděle 1.7.

Hned po ránu se nám na WC zavřel Honza a nenápadně poslal nějakou slečnu pro mne, abych ho vysvobodil. Jak uslyšel bouřlivý smích, bylo mu předem vše jasné. Vysvobodit ho přišla celá banda s foťáky a kamerou. Dobráci se vždy najdou. Na brífinku bylo zahájení, obdrželi jsme trička a kartičky na vývozy a svozy. Honza s Janou se nějak zapomněli v kempu a museli jet až s druhou skupinou – prý čekali na signál k nástupu (zajímavé, že všichni ostatní to stihli). Výjezd na kopec mikrobusem byl taky pěkný zážitek. 

Začal první hodnocený den – mě však při letu došly baterky jak v GPS, tak ve foťáku. Špatná příprava. Kousek za Bellunem jsem musel přistát a jediné schopné místo byla něčí malá zahrada za domem. Při přiblížení jsem zjistil, že na půlce je kukuřice, na druhé vysoká tráva, ale obě půlky rozděluje kabel zavěšený na sloupech. Přistání nebylo zrovna na baletku (flákl jsem tam sebou řádně), ale když musíš tak musíš! Potichu jsem se sbalil a že nenápadně zmizím. Překvapení bylo, že dokola je plot a brána je na elektrické ovládání. Nakonec jsem musel požádat domácí, aby mě pustili. Ti se divili, ještě že neměli psy! Hned druhé auto se dvěma slečnami mi zastavilo a svezlo mě do Belluna k letišti. Vedle byl supermarket zvaný Merkátor a tam už byl František s Petrem, kteří nedaleko po přeskoku vyhnili. Charlie nás svozem hodil do kempu, tam jsme přemluvili Jitku a ta nás dovezla na kopec. Dali jsme si druhý let, já už jen po okolí, ale František zase musel k obchoďáku! Že si taky nedá pokoj. Prý když si zaplatil svozy, tak dvakrát od Merkátoru je míň než jednou z Feltre. Čerstvě načepované pivo – Černá Hora - přímo v kempu nám zachutnalo a tak jsme při kontrole přeletů nezůstali u jednoho. Jana za tento den vyhrála tričko!

Pondělí 2.7.

V noci byla bouřka, po ránu nás budily zvony na kostele a kohouti a když byl konečně klid, tak zase popeláři. Ranní nástup a povinná sklenička švestkového nápoje nám všem zlepšila náladu a tak ani vyhlášení neletového dne nám nevadilo. 

Zvolili jsme výlet do Venezie (pro nezasvěcené Benátky). Brába se nejvíce těšil na pořádný oběd a naši představu o pizze do ruky ihned zrušil. Naštěstí jsme ráno od Jany dostali školení ohledně správného stolování - prý to četla v Květech. 

Následovalo rituální stravování v místní romantické restauraci o několika chodech, kde vše probíhalo v desetiminutových intervalech. První bylo rozdání jídelních lístků, druhé objednání, třetí prostření, čtvrté donesení nápojů, pátou vynechali a teprve po hodině byla polévka. Než jsme se najedli byla prohlídka města o dvě hodiny kratší.

I tak jsme si prohlídky užili. Jelikož jsme byli velká skupina – 9 lidí, tak byl problém udržet se pohromadě. Postupně jsme se ztráceli a ani vysílačky s nejnovější technologií PMR si mezi historickými budovami neporadily. Nakonec jsme se po projití uličkami sešli na hlavním náměstí St. Marka, provedli nezbytné focení, navštívili nejvyšší věž a místní šalinou (opět pro nezasvěcené loď místní dopravy) vraceli zpět pro auto. František si chtěl připadat jak na gondole a tak zavřel oči a začal zpívat „óóóó sole mio“. 

Po cestě zpět jsme projeli větší bouřkou a při dojetí do kempu se podivili nad spouští, kterou tady zanechala. Nás už jen přivítalo zlepšující se počasí, nádherná dvojitá duha na východní straně našeho vzdušného prostoru a trochu vyplavený stan. Před půlnocí jsme si ještě v kempu zakoupili výborné grilované maso, bylo chutnější než to v Benátkách.

Úterý 3.7.

Byl opět vyhlášen neletový den a podle Bráby a jeho PC by na kopec jel jenom šílenec, který chce při sletíku zmoknout. Jak se to začalo trhat, všichni závisláci popadli své miláčky a že se jede na sletík. Brába taky! Při čekání na vývoz jsme na pokyn Jany na louce nacvičovali „FLYBELY“ (vzdušná varianta aquabel). Prý to Honza při létání natočí. Pro nezasvěcené to vypadalo jako pár bláznů puštěných ze řetězu. 

Startovačka byla většinu času v mracích, jak se udělala díra, ucpali ji padáčkáři. Prví startovali na sletík a další se postupně zachytávali a vozili kolem kopce. Někdy to byl boj o místo, protože jak se někde objevil větší stoupáček, vrhali se tam všichni jako vosy na bonbon. Netrvalo dlouho a krásně se to roztermikovalo všude a piloti se rozlétávali kolem celého údolí. 

Já byl na přeletu s Lucou a Pavlem Lacinou, se kterým jsme se domlouvali vysílačkou, kam dál. Jenže při otočení zpět nás Pavel bez výstrahy opustil a mazal na přistávačku a až večer jsem se dozvěděl, že prý musel na WC – divný pilot. Zpátky jsem se v nulkách krásně vezl pod základnou na plném speedu.  Jak skončil mrak, spadlo mi to málem na hlavu. To jsem se krásně lekl. Po vyrovnání jsem se ještě chvíli necítil ve své kůži. Mezitím mi Luca uletěl a ztratil se. Po chvíli jsem ho uviděl, jak z dalšího mraku točí spirálu. Já se mu teda raději vyhnul, doletěl za startovačku na nasluněnou stranu a po dohodě vysílačkou se Zdenou, že pro mě dojede do Belluna k obchoďáku, vyrazil jsem na přeskok. 

Ten den jsem byl asi jediný, protože ráno vyhrožovali i se silným větrem, ale mně se to zdálo dobré. Po přeskoku jsem se ještě kousek zvedl, ale dál to proti větru letělo pomalu a tak jsem to otočil zpět a přistál na domluveném místě. Zdena přijela brzo, protože s ní jel i Brába a pěkně ji navigoval. Pak ale udělal chybu, protože nás vzal do špatného obchodu. Místo potravin tam měli boty. Naštěstí jsme byli dva a Zdenu jsme smykem vytáhli do toho správného.  Večer by mohl být klidný a pohodičkový, jenže František s Janou a vidinou lehkého zbohatnutí vytáhli hrací kostky. Na chudý český lid si však nepřišli a tak zůstalo jen u součtu bodů. Hrálo se téměř do půlnoci, projevily se ty pravé emoce a  skryté vlastnosti hráčů. A František díky tomu málem nestihl napsat pravidelnou reportáž.

Středa 4.7.

Opět vyhlášen neletový den, jenže my už ničemu nevěřili. Brába tvrdil, že se to zlepší a bude to na létání. Bohužel neměl pravdu. JaHovi, Lacinovi a František před deštěm odjeli k moři a my i s Brábou zůstali v kempu. Pršelo celé odpoledne. Provokativní SMS Janě, že se udělalo pěkně a jedeme na kopec nás neuspokojila. Nakonec mě prokoukli, protože Brábův padák měli sebou a já tvrdil, jak mu to létá. Večer jsme si dali sraz v pizzerii a večeře se vydařila. Mezitím přestalo pršet a při návratu zpět nás překvapily zasněžené vršky kopců. Přestávám věřit globálnímu oteplování! Čerstvý sníh v červenci tomu neodpovídá. Večerní fotbálek, pití grogu a svařáku dodalo všem tepelnou energii na přečkání noci.

Čtvrtek 5.7.

Ráno krásná obloha a na breefingu nahlášený lítací den. Než nás vyvozili na start, naskákala nízká oblačnost a lítací den byl zrušen z důvodu blížící se vody. Nasadil jsem místo tmavých své optimistické brýle a neviděl to tak černě. Tvrdil jsem, že se to pomalu trhá a že to k tomu bude. Ti co nevěřili, přistávali v kempu, my ostatní jsme se u dobrého kapučínka dočkali pěkného počasí. Po odstartování jsme se konečně dostali až nad vrcholky skal a otevřel se nám pohled do Dolomitů. Bylo to úchvatné a jak říkal František, nejlepší by bylo chvilku se zastavit a kochat se. Oblétávali jsme údolí, nahoře byly vidět utvářející se stoupáky a stačilo vlétnout do chmurky a zvedat se s ní. Dokola se vytvářel mrak a pěkně to stoupalo.  

Od západu se blížila bouřka a jelikož jsem si své optimistické brýle nechal dost dlouho na očích, tak do kempu jsem dolétával s deštěm v zádech. Většina se vrátila na přistávačku včas, někteří přistáli po okolí a jen Mancimu nevyšlo přistání a již v hulavě si zlomil nohu. Po výborném grilovaném mase, tentokrát do JaHových, a zlepšení počasí si ještě pár závisláků dalo večer půlhodinový sletík. První jsem byl já s Pavlem Lacinou, k nám se přidal Petr, Honza a Vaňous, který ten den dorazil. O auto se vzorně postarala Zdenča a všichni jsme ji moc chválili, až se nadnášela i bez padáku. Den byl pro změnu zakončen grilovanými klobáskami od Vaňouse a hraním kostek při pivíčku a vínečku.

Pátek 6.7.

Ráno krásný letový den ovšem s nahlášeným silnějším severozápadním prouděním. Jelikož tento den jsme měli odjíždět, tak jsem se původně domluvil se Zdenou, že pokud se mi to podaří, přeskočím kopce a poletím na Aviano. Západní proudění mi k tomu mělo pomoci. Na startu už byl velký nával, jelikož dorazili další piloti, kterým druhý den začínaly závody.  

Když jsem odstartoval a opět se zvedl nad vršky hor, vydal jsem se kolem údolí. Jenže nad kopci kolem Aviana byl převývoj kumulů, nad posledním kopcem jsem se ani pořádně nezvednul a tak jsem to otočil a letěl zpět. 

Na úpatí skály jsem uviděl nějakého dravce (údajně orla skalního) a těšil se, jak spolu budeme točit. Jenže to jsem se spletl. Místo obvyklého okukování na mne zaútočil. První náraz jsem bral jako náhodu, při druhém, kdy narazil do náběžky až něco odlétlo jsem se začal bát. Při dalších náletech jsem ho při přiblížení plašil škubáním řidičkami a hulákáním. I když to v těch místech stoupalo, mazal jsem ho pryč a při tom se mi klepala kolena. Když mě nechal, ještě kus jsem letěl dál, vracet se na místo činu jsem neměl odvahu. Dál jsem už žádný využitelný stoupáček neobjevil, možná jsem byl i řádně rozhozen a tak nezbylo, než někde přistát. Původně jsem měl vybrané fotbalové hřiště v Molinu, ale prvně vidím, že někdo nechal jednu branku uprostřed a hlavně dokola byl plot. Na ten jsem už alergický! Přistál jsem vedle a zkontroloval padáček. Našel jsem tři díry – asi od zobáku a obou pařátů (až doma jsem objevil ještě jednu). Trochu jsem se prošel než mě objevila Zdena a pak jsme se vydali na cestu domů.

Při cestě domů nás Salzburg přivítal chrlící se sopkou. Alespoň to při západu slunce tak vypadalo.

Abych to trochu shrnul – dobře jsme se najedli, dobře napili, zábavy si užili až až a trochu toho poletování taky. Já ve vzduchu strávil 13 hodin. 

Pěkné to bylo!!!

Pro ty, kteří to vydrželi až do konce, mám jako prémii video.

Vlasta
http://www.pgv.cz/