Když jsem si přečetl článek na SkyLife (http://www.skylife.cz/) o závětrné termice, vzpomněl jsem si na svůj let z června 2002 v Rakousku.

Vyrazili jsme v sobotu ráno s Oldou a jeho manželkou Šárkou, co by pozemním personálem, na víkend létat k Salzburgu. Předchozí roky jsem v Rakousku nikdy nelítal a ani jsem toho neměl moc nalétáno, Olda už byl starý harcovník. Startovali jsme na místním kopci Gaisberg na severní startovačce a po vzoru místních letců hned po startu jsme točili vpravo na jižní nasvícenou stranu. Tam fungovala termika a nad kopcem se setkávala se severním větrem (v těch místech bylo docela živo). První den se zadařilo Oldovi a udělal si pěkný přelet. Já létal jen místně, po okolí jsem to neznal a ani jsem neměl odvahu něco zkoušet. Při tomto létání jsem si nebyl až tak jist v kramflecích. Noc jsme přečkali v kempu, který je hned pod kopcem vedle přistávačky a hlavně debatovali o přeletu a místních podmínkách.

Nedělní počasí bylo stejné a tak jsme před polednem startovali stejným způsobem jako v sobotu. Byl jsem rozhodnut držet se Oldy a někam vyrazit s ním. Už byl vysoko nad kopcem, když se vydal jižně na přelet, já ho ještě dotáčel a raději jsem si přitočil až po maximum, které povolují místní předpisy kvůli mezinárodnímu letišti v Salzburgu. Vydal jsem se stejným směrem, ale Oldu jsem už neviděl. Výška mi stále rychle ubývala, prolétal jsem východně kolem dalšího velkého zalesněného kopce a hledal alespoň kousek placu na přistání v místním údolí s říčkou. Už to vypadalo na dvoudenní pěší návrat do civilizace, když mě popadl na jižní závětrné straně stoupák. A když říkám popadl, tak to myslím vážně! Jen jsem stáhl levou řidičku a začal točit. Stromy se rychle vzdalovaly, po chvíli byly všechny vrcholy kopců níž než já. I když jsem pořád točil levou, občas mě to hodilo na druhou stranu. Do té doby jsem nebyl zvyklý na silnější termiku, teď mě to samo rvalo nahoru 6-8 m/s a takhle to bylo přes kilometr. V hlavě mi to šrotovalo, věděl jsem, že když z toho vylétnu, tak se mi hadr sesype na hlavu, že to musím vydržet, a co ten mrak nade mnou, rychle se přibližoval a pořád se zvětšoval, ale co letadla, kam až můžu vyletět, a co když mě to nasaje? Říkal jsem si a dost, končím s létáním, na to nemám morál. Příroda mi sama napomohla. Kousek pod mrakem termika zeslábla a tak jsem vylétl JZ směrem do údolí k dálnici a těšil se na přistání a návrat k normálnímu životu.

Naštěstí po ztrátě 200 až 300 výškových metrů mě to předsevzetí přešlo a otočil jsem to zpět do kopců. Konečně jsem dostal odvahu pustit řidičku a alespoň si ten velkej a jedinej kumul na nebi vyfotit. Zase jsem ztratil spoustu výšky a zachraňoval se před přistáním v úpatí na jižní straně dalšího kopečku. Nebudu to prodlužovat – opět výtah a nadávání si, že jsem raději nejel domů. Pak přelétávám mě neznámý kopec (asi Trattberg), kde je vidět na startu spoustu rogal a padáčků. Nikdo nelítal, až jsem je minul, naskákali tam skoro všichni (asi čekali, co to se mnou udělá).

Přede mnou se příčně otevřelo údolí, pode mnou byl les a když mi to začalo klesat 6 m/s a chvíli to vypadalo na veverkování, už jsem to nevydržel. Vybral jsem loučku na přistání, ale dolů mě to zase nechtělo pustit. Nedal jsem se! Po přistání ke mně na kole dojel asi místní sedlák, něco mi povídal, ale nedomluvili jsme se. Já německy neumím ani pozdravit a ruština místním nic neříká. No a s těmito znalostmi cesta stopem zpět, kdy jsem měl pouze částečnou představu jakým směrem, by vydala na další článek.

Přeletík na dva stoupáky vydal něco přes 30km a i když po návratu bylo ještě letovo, už jsem za žádnou cenu na kopec nechtěl. Přidávám alespoň pár starých naskenovaných fotek.

Vlasta